Cesta kolem Evropy 2021

Na jih, východ, západ, severozápad, sever, východ, západ, sever, jih, východ, sever, jih.
11 dní v módu „permanentně nestíhám“

-Praha-Malta-Sofia-Valencia-Porto-Dublin-Riga-Oslo-Tromso-Oslo-Tallinn-Helsinki-Praha-

#Evropa

Na jaře to byla utopie, teď je to skutečnost. Po Evropě už se dá cestovat jako před koronou. Má to samozřejmě háček jménem očkování a já tady určitě nebudu někoho lámat, aby se šel bodnout. Kdo nechce, tak ať nechodí, je to jeho věc. Bez něj by však tento trip nebyl absolutně možnej, tak třeba aspoň někoho namlsám.

Pro mě už je sice cestování po Evropě jako chodit přes ulici do Lidla, nicméně zběsilý lítání mimo evropskej píseček holt furt možný není a já si to pro sebe zajímavý najdu vždycky.

Malta

Ze začátku jsem chtěl někam na jih do teplíčka, takže jsem si koupil letenku na Maltu a letělo se. Pryč jsou doby, kdy jsem letenky řešil třeba měsíc dopředu, aspoň teda prozatím. Ceny letenek teď víceméně nekolísají a tak není problém kupovat první letenku dva dny před odletem. Asi je vám jasný, že jsem prostě odlítal s tím, že to do konce nemám koupený ani omylem. Ono to holt nějak dopadne.

Air Malta, krásný nový letadlo, výhledy na Etnu, naskenování qr kódu z certifikátu a bylo vymalováno. Na aplikaci Lidl Plus se díky bohu nikdo neptal.

A ač byly na Maltě určitý věci, který mi vadily, ve výsledku proti ní nemůžu říct ani popel. 36°C sice není něco, co bych si střihnul každej týden, ale tím, že jste na ostrově a skoro pořád tady fouká, ani vám to nepřijde. Malta obecně je takovej mix Itálie, Británie a arabských zemí. Opravdu hrozně zajímavej kousek Evropy.
Když k tomu přidáte neuvěřitelnou nádheru přírody na Gozu, malebnost městeček, veřejnou dopravu fungující tak, až člověk nevěří, že je na jihu Evropy a výborné gellato, prostě se vám odsud nechce.

Sofia

Holt nebylo zbytí a po dvou nocích a dopolední procházce Valletou už jsem prostě musel pelášit na letiště a letět dál. Další stanice…Sofia. Poprvé v Bulharsku a poprvé na tomto tripu jsem si připadal jak v totálním zapadákově. Hned po příletu šok…k očkování je potřeba PCR test. O tom, že na webu bulharského ministerstva a prostě všude stojí, že očkování bohatě stačí, personál letiště nepřesvědčíte, protože vám prostě nerozumí. Naštěstí stačilo do 24 hodin poslat negativní výsledek a to já už měl být dávno jinde, ale to jsem se pro jistotu nezmínil.

Nevím čím to je, ale mně to na tom východě nějak nevoní. Už předloni v Kyjevě jsem nadával a teď to bylo to stejný. Je to samozřejmě možná tím, že jsem měl extrémně málo času – na centrum čistou hodinu, protože jsem spal u letiště a člověk musel chytit poslední shuttle bus z terminálu, kde končí metro, na terminál, kde má hotel, ale i tak ten dojem není ani zpětně moc dobrej.
Následný vstávání ve 3 ráno a odlet v 6 taky lambáda, takže člověk odlítal celej nadšenej s myšlenkou „sem jedu co nejdřív znova!“ Korunu tomu pak nasadili Bulhaři jako takoví. Za toho půl dne jsem si všiml, že jsou burani, ale aby si borec musel zapálit na letištním záchodě…to už bylo moc.

Valencia

Tato hitparáda naštěstí nástupem do letadla skončila. 3 hodiny let, 3 hodiny spánek, Španělsko, civizilace. Valencia.

Ta pro mě byla suverénně největší překvapení výletu. Původně jsem tu nechtěl být nějak „dlouho“ a ani tu nechtěl spát, jenže kvůli tomu, že jsem pak chtěl i přes mrtvoly do Porta, zůstal jsem tu na celej den a díky tam nahoru za to. Útulný, ani velký, ani malý, nádherný metro a korunuje to Muzeum umění a věd, ze kterýho padá brada a člověk si připadá jak ve Star Treku. Není to na kdoví jak dlouho, i běžní smrtelníci tady nebudou mít po pár dnech co dělat, ale jo, Valencia chutnala znamenitě.

Porto

Následoval přesun do Portugalska. Konkrétně dvěma krátkými skoky přes Madrid. Air Europa a letiště v Madridu snad zas dlouho ne. Jediný dobrý bylo vidět Dreamliner AeroMexico při odletu z Madridu, jinak bída s nouzí.

Pak už ale přišlo Portugalsko a všechny útrapy zas byly ty tam. Jako Brňák musím říct, že lidem v Portu tuze fandím, protože sebevědomě říkají systému tramvají metro, za což mají mé vřelé sympatie.
Jak mi většina zastávek byla tak nějak volná, do Porta jsem vyloženě chtěl, protože se mi tady v červnu 2017, což už je celkem pravěk, pokud jde o moje cestování, neskutečně líbilo. A teď jsem si to zažil znova. Ono Porto kromě toho, že se vám tady skoro všude nějací hoši snaží prodat trávu nebo hašiš, je fakt topový a pokud hledáte pohodu s lehkou vůní alkoholu, tady ji bez problému najdete.

Navíc nevím v Evropě o moc fotogeničtějších městech. Člověk se jen rozplývá.

Dublin

Zní to šíleně, ale jeden z nejlepších letů tohoto tripu byl se společností Ryanair. Společností, kterou opravdu nemám rád a zařekl jsem se, že pokud nebudu muset, s něma prostě ne. Jenže jsem prostě musel a naštěstí to dopadlo nad očekávání. Vlastně aby ne, když máte celou řadu pro sebe a můžete blaženě spát.

Po roce jsem byl na ostrovech, ale popravdě, raději bych teda Británii. Sice nemůžu říct, že je Dublin vyloženě špatnej, ale kromě skvělýho ubytování na kolejích jsem si to tady užil, asi jako velryba život v Japonsku. Lidi hnusní, otravní. Město fajn, ale za hodinu se nemáte čím kochat a holt nelitujete, že další ráno letíte dál.

Riga

Čeho naopak litujete, že jste nešli spát dřív. Další vstávání před šestou ranní si začalo vybírat svoji daň, a mělo být hůř… Ne však teď. Poprvé s AirBaltic jejich krásným Airbusem A220-300 do mé oblíbené Rigy. Tady začala pohádka „Sežeň mikinu.“ Proč se tak dělo, se dozvíte za chvilku, každopádně Riga nezklamala. Tím, že ji znám a mám ji nachozenou, nikam jsem nespěchal a mohl na chvilku zpomalit. Pokud sem můžu vklínit další agitku, i do Lotyšska se určitě vydejte. Kombinace moderní země se sovětskými pozůstatky má prostě něco do sebe, nemluvě o tom, že jsou tady v létě dny dlouhý a není tu horko.

Oslo

Následovala další epizoda nepříliš humorného pořadu „Vstávání mimo křesťanské hodiny,“ ale furt lepší, než se dívat, jak cikánka unesla Esmeraldu. Opět letadlo Air Baltic a letělo se pro změnu zase západním směrem. Samozřejmě jsem celej let spal, načež se po probuzení servírovalo přistání v Oslu.

V hlavním městě Norska jsem měl přestup nějakých 8 hodin, proto byl nesmysl zůstávat na letišti. Je to podobné Praze, na letišti sednete na veřejnou dopravu a za nějakých 25 minut jste v centru. Rozdíl je teda v tom, že v Oslu je letiště od centra asi 75 km, kdežto v Praze 15 km, když moc.
Ani v Oslu jsem nebyl poprvé, takže žádný spěchy, jen si to pěkně projít, užít, nasát. A taky zkusit koupit onu mikinu, což se mi asi na devátý pokus povedlo. Byť se mi další hlavní města Skandinávie (Stockholm a Kodaň) určitě líbí víc, na Oslo hnůj kydat určitě nemůžu. Moře, přístavy, ostrůvky, opera, krásná příroda, vlastně proč ne. Jen ty ceny…to je něco, na co se člověk může dopředu připravovat, jak chce, ale vždycky ho to v Norsku překvapí znova. Taky se ten den v Oslu skákalo z Opery. Pokud si však představujete dýchánek klubu sebevrahů, budu vás muset zklamat. Z předem připravené konstrukce se tady skákala RedBull světová série ve skocích do vody.

Tromsø

Čas uplynul a letělo se dál. A neletělo se jen tak někam…letělo se na sever do Tromsø. Největšího města severu, daleko za polární kruh. Už vám asi dochází, proč jsem potřeboval mikinu. V 8 stupních přes den toho bohužel jen s flanelkou moc neubojujete. Ale pokud jsem se někam těšil, bylo to sem. Budu se opakovat, ten sever je mýmu srdci v Evropě prostě nejblíž a nemá cenu říkat, že to tak není.

Při plánování jsem si na celý den, který jsem tu měl, naplánoval výlet autobusem do krásné vesničky s azurovou vodou, písečnými plážemi a víceméně jistotou totální nádhery. Jenže jsem jaksi nevzal v potas, že v neděli tam autobus jezdí jednou denně a tento plán vzal jednoduše za své. Takže mi holt nezbylo nic jinýho, než si vystačit s Tromsø. Ale co si budem, ona to zas není tak velká daň. Příroda tady je tak nádherná, že neprohloupíte vlastně ničím. Taky bylo zajímavý to tady vidět v letních měsících a ne za svědectví sněhu a pravidelných sněhových bouří. Oboje je nádherný a zažít to chce ideálně oboje. V zimě se klepete zimou, v létě se tady vykoupete…a taky se klepete zimou, ale zkusit jsem to musel. K tomu jsem si zas po nějaké době zahrál na horolezce, vylezl na kopec nad Tromsø a shledal, že jsem spoko.

Pokud se ptáte na jídlo, je to hrozně jednoduchý. Instatní pasta carbonara a rychlovarná konvice, do toho nějaký banány, „levný“ housky a doufáte, že ten hlad nebude moc velkej. Na dvě noci to naštěstí není takovej problém.

Tallinn

Druhá noc, další vstávání v brzkých hodinách a holt se muselo letět dál, byť se mi chtělo asi jako Andrejovi do tepláků. Takže s mezipřistáním v Evenes zpátky do Osla, rychlej přestup a už člověk seděl v letadle do Tallinnu. Začala poslední část výletu a Tallinn byl posledním místem, kde jsem měl spát.

I kdyby bylo v celé Evropě azuro a já byl v Tallinnu, tak se tady udělá hnusně. I podruhé jsem si tady vybral počasí značky „Fekál,“ ale co člověk nadělá. Holt jsem si to trochu prošel, pak začlo pršet jak prase a člověk musel vymýšlet, jak pelášit na hotel, aby byl mokrej co nejmíň. Aspoň, že ta pizza, kterou jsem tu našel, byla fakt libová. Pokud jde o poslední večeři výletu, mohl jsem si hvízdat.

A když pominu to počasí, je Tallinn fajn. Až se člověk trochu diví, že v Pobaltí je něco takovýho možný. Myslím to tak, že podobný středověký centrum čekáte někde v Německu, Švýcarsku, ne v Estonsku, ale zas proč ne.

Suomi a domů

Poslední den a já zas jako blbec vstával v 5 ráno. Tohle opravdu není moje vysněná disciplína. Když je to však kvůli letadlu, člověk jako já se prostě kousne a dospí ve vzduchu. Následoval přeskok z říše nejkratších, kraťoučký přestup v Helsinkách a už člověk za burácení motorů chrápal v letadle do Prahy.

Za necelých 11 dní jsem obletěl Evropu. Z Prahy do Prahy.
Ještě v květnu bych řekl, že tento výlet je totální utopie a že je větší šance, že na mě spadne meteorit, než že v roce 2021 udělám něco takovýho. Kvůli tomuto jsem se nechal očkovat. Je opravdu příjemný jen ukázat PDFko s certifikátem, než si nechat každý dva dny strkat špejli do mozku.

Zároveň jsem 14 lety překonal rekord počtu letů za výlet (o 2) a hlavně překonal svoje roční maximum 40 letů z roku 2019 a posunul ho na 42. V době korony…neskutečný.

Cestu kolem Evropy jsem dělal i loni a psal jsem, že už ji znova neudělám. Ještě, že jsem se neposlechl, protože mě to letos neskutečně bavilo, když teda pominu to vstávání. Ani mi nijak extrémně nevadilo, že jsem v podstatě od začátku do konce žil s pocitem, že permanentně nestíhám. Tyhle zběsilosti já fakt můžu a bylo celkem zbytečný, bránit se nějakýmu dojetí. Po roce a půl se zas dá lítat normálně a nad tím prostě nemůžu mávnout rukou a jet vlakem do Brna.