285 letů
572 280 km
Cesta kolem světa 3
Furt je kulatá!!! Nejdelší, šílená, nezapomenutelná.
-Wien-Barcelona-Frankfurt-Mexico City-Mérida-Mexico City-Miami-New York-Miami-Dallas-Tokio-Doha-Praha-
Zahajovat report slovy „situace je zlá, cestovat se skoro nedá a svět je v pr****“ už je bohužel dost klišé. Proto to napíšu jinak.
Ve všem špatným se dá a mělo by se hledat něco dobrýho, a když budu citovat Star Trek, vždycky je možnost, jak vyhrát. To vyhrát v mým případě znamená lítat. Situace se tomu na přelomu dubna a května měla tak, že pro nějaký letecký dobrodrůžo bylo jednodušší letět mimo Evropu, než zůstat v ní (hodně států, všude jiný podmínky apod.). Proto můj ukazovák opět dopadl na západ od evropských břehů, nicméně, vezměte to popořádku.
Barca
Momentálně to cestování není jednoduchý, ale ne nemožný. Letět na skok do Barcelony a odtam s přestupem v Německu do Mexika s testem možný bylo.
Co naopak možný nebylo, bylo bejt v Barceloně dýl. Příjezd do centra o půl deváté večer a ve 3 ráno zpátky na letiště stačilo tak na to se najíst, kouknout na Cassa Battlo a pár hodin pospat. Holt se nedalo svítit a už po několikáté jsem si musel slíbit, že si na Barcu najdu víc času v budoucnu.
Jestli se ptáte, proč jsem jel proboha na letiště tak brzo, odpovědí je, že odlet v 6:50 určuje aerolinka, ne Cigl, že to z centra na letiště chvilku zabere, a hlavně že člověk musí na letišti absolvovat kontrolu dokumentů na check-inu (test pro přestup v Německu), místo toho, aby normálně jel s letenkou v mobilu, což sice v mým případě byla záležitost 2 minut, ale člověk nikdy neví a nechat si to uletět, tak se člověk tluče do hlavy.
Královna von Deutschland
Pozorné oko si všimne, že přestupem ve Frankfurtu jsem byl domovu blíž, než v Barceloně, ale o tom to moje lítání prostě je. Nebudu a nechci lítat nejkratší cestou. Čím delší to je, tím líp. Proč Lufthansa a z Barcelony? Protože to cenově vyšlo nejlíp a hlavně, na let do Mexico City nasadili Němci Boeing 747-8! A královně se prostě Nein neříká. Navíc kdy jindy letět přes Německo, než na Den vítězství.
Jak je to Jumbem, který pomalu, ale jistě vymírá, jedná se o svátek. Co se týče Lufthansy, bylo to ale celkem zklamání. Od 10. nejlepší aerolinky na světě jsem asi čekal víc, než fádnost a průměrný jídlo. Aspoň, že si člověk mohl nabrat KitKatek co hrdlo ráčí a výhledy taky celkem ušly. Co se týče zábavního systému, chyběly mi tam filmy typu Pád třetí říše, to jsem byl lehce zklamanej. A pokud čekáte, že to bylo prázdný, jste na omylu. Plný do posledního místa.
Boeing 747-8
D-ABYU
Köln
Kanada
Všichni jsou už v Mexiku
vol. 2
Když jsem 18. ledna odlítal z Mexika, za boha by mě nenapadlo, že se tady po necelých 4 měsících ocitnu znova. K důvodům, proč znova země tequilly a tacos se dostaneme později. Musím ale říct, že jsem si Mexiko zamiloval a čím dýl jsem tady byl, tím víc si mě to získávalo. Nikdy bych nečekal, že si nějakou latinsko americkou zemi oblíbím až takovým způsobem. Nějak jsem se vžil do role jedinýho bělocha v metru v Mexico City, kterej je o hlavu vyšší než všichni ostatní. Začalo se mi i líbit být za exota, kterej si prostě objednává rukama nohama s pomocí italských přísad na pizzu, protože španělsky umím říct tak vchod, východ, pivo a záchod.
V únoru jsem tady psal, že mě při mým lednovým tripu do Mexika jeho hlavní město dvakrát neoslnilo. Tak teď musím říct, že jsem zažil pravý opak. Je strašně zajímavý, co udělá otevřít centrum a pustit do něj lidi. Hned je to o něčem úplně jiným, zvlášť v zemi jako Mexiko. Takže přehodnocuji…Mexico City sice není na týden, ale vyhnout se mu by byla chyba.
Puebla
Dalším dílkem do mé mexické skládačky byla Puebla. Dvě hodinky jízdy krásnýma horama z Mexico City. Jedno z nejpůsobivějších měst, co jsem viděl. Řekl bych, že je to to pravý Mexiko. Centrum neskutečně nádherný, mimo něj už ale začíná ten lehce nervózní odér „Tady když mě někdo přepadne, neštěkne po mě ani pes.“ Ale to si člověk musí zažít, aby poznal, že je to vlastně v poho.
Tady se člověku i chce ztratit.
Mérida
Ten mexikej scénář byl vlastně dost podobnej, ne-li totožnej, s tím lednovým. Krátká předehra v Mexico City a pak hurá na Yucatán. Už tehdy jsem tady velebil Méridu. A velebit ji budu znova.
Opravdu. Pokud někdy vaše oko zalační po Mexiku, Méridu nevynechat. Je to tady nádherný (nejen centrum, ale celý město), bezpečný a v okolí je toho tolik, že nebudete vědět, kam dřív.
V lednu jsem tady byl jen dvě noci, tentokrát bylo v plánu nocí pět. Ale vzhledem k tomu, že jsem to pojal trochu na punk a plno letenek neměl ještě ani v průběhu výletu koupených, protáhl jsem si to o dalších 5 dní. Asi si začínáte říkat, že já přece na tak dlouho nejezdím. Normálně samozřejmě ne, ale teď jsem potřeboval v Mexiku strávit 2 týdny…
Navíc ne každej den jsem jel z Méridy někam na výlet, protože jsem prostě některý dny pracoval. I díky tomu mám teď Méridu tak nachozenou, že bych tam mohl dělat průvodce.
Indiana Cigl a hledání křišťálové vakcíny
Jak už jsem psal, v Méridě se člověk prostě nenudí. Hned z kraje jsem vyrazil na mayské ruiny v Uxmalu. Jakej rozdíl oproti Chichén Itze, kde je to samej nerudnej špekatej Američan, dělající si selfíčko a na každým rohu vám mexičtí kluci cpou nějaký suvenýry. Tady si člověk klidně mohl broukat znělku Indiany Jonese a představovat si, jak mrská bičem a balí na to holky. Křišťálovou lebku, vakcínu, nebo kalich jsem sice nenašel, ale i tak ten den těch objevů byl přehršel. Chodit sám tisíce let starýma rozvalina, mezi stromy najít pyramidu…to si fakt přijdete jak ve filmu. Takovej pocit z katalogu nenasajete a troufnu si říct, že s cestovkou nezažijete.
To stejný platí i o místní dopravě. Je úplně něco jinýho nechat se dovízt, nebo si to zařizovat sám. Místní dopravou, která není vždycky zrovna uživatelsky přívětivá, často jezdí třeba 4 denně a to ještě člověk neví v kolik. A že se člověk jako já nedomluví, to je takovej bonus. Ale všude jsem se dostal a myslím, že teď už se dostanu úplně všude.
Progreso
Dalším cílem bylo přímořské Progreso. Lidi v Brně se v létě jezdí vyplesknout na prýgl, lidi v Méridě se celoročně jezdí vyplesknout do Progresa. Mají to 20 minut po dálnici, ještě aby nejezdili. Není to sice žádnej zázrak, takový lehce fádní, ale to moře je prostě fajn.
Izamal
Pak přišel Izamal. Město jak malý, tak nádherný. Roman Jančura by si z toho cvrnkl, protože je to tady celý žlutý. Po RegioJetu naštěstí ani památky. Kousek od hlavního náměstí pyramida. Mimochodem první pyramida v životě, na kterou jsem vylezl. Takto zpětně se mi strašně líbí, jak i místo, který není omílaný v televizích, dokáže uhranout. Člověka tím víc přepadne objevitelská nálada a to mám osobně strašně rád.
Cenotes
Zbýval den. Poslední šance na nějakej výlet. No a tak jsem se hecl a jel na jedny z Cenotes, což jsou tady na Yucatanu podzemní jeskyně s vodou, která je nějakým šíleným způsobem propojená s mořem. Po celým Yucatánu jsou Cénotes stovky, já si vybral ty v Homúnu. To už je bohužel taková p**el, že sem autobus jezdí jednou denně. No a tak jsem musel collectivem, dodávkou pro místní. No zajímavá zkušenost, v dodávce pro 14 nás jelo asi 18, korona nekorona. Ale dojeli jsme.
Čekal jsem lecos, ale naživo to ještě vysoce předčilo moje očekávání. To si vlezete do jeskyně a v nádherné průzračné vodě se vykoupete. Neuvěřitelná nádhera a zážitek na celej život. A to já nejsem žádnej koupák.
Deset dní na Yucatanu uteklo jako Usain. Opouštět Méridu pro mě nebylo zrovna radostný. Stala se z ní moje srdcovka a po Londýnu nejoblíbenější místo na západní polokouli. Navíc ji z domu nemám zrovna za rohem. Nedalo se svítit a bylo na čase letět zpátky do Mexico City.
V Méridě jsem rozhodně nebyl naposled.
Tam si nechat strčit špejli do mozku, den si ještě udělat pohodu a dva týdny v Mexiku zakončit vstáváním před třetí ranní.
Další stanice, Spojené státy americké. Pro lidi z Evropy a dalších míst během aktuální doby země nepřístupná, zapovězená. Když jste však 14 dní nebyli „doma,“ už to jde. Proto 14 dní v Mexiku. Jasně, mohl jsem na 14 dní třeba do Panamy, ale tam bych po 4 dnech skákal nudou z balkónu a přelety mezi státy latinské Ameriky vás aktuálně vyjdou dráž, než letenka do Evropy. Ale říkám, dva týdny v Mexiku byly úžasný a jsem za ně fakt šťastnej! Ono nebýt Mexika, tak letos moje cestování stojí za starou belu.
Nejsem pašerák
Po budíku před třetí ranní jsem ale štěstím rozhodně neoplýval. Holt jsem mohl letět takto brzo, nebo přiletět až pozdě v noci, což obecně do USA moc nechcete! Ono stačí nějak přežít tu cestu z hotelu na letiště, tam vydržet do nástupu do letadla a pak už to člověk může v klidu zalomit, po třech hodinách se probudit v Miami a být v podstatně lepším stavu.
Vzhledem k tomu, že se přes letiště v Miami ve velkým pašují drogy ze států na jih od USA, neušlo celníkům, že letím jen s batohem a hlavně jen na pár dní, takže hurá na výslech. Po 15 minutách naštěstí uznali, že fakt nejsem pašerák a pustili mě, ale bylo vidět, že se to tady bere opravdu hodně vážně. Dvě hodinky přestup, další 3 hodiny v letadle a byl jsem v New Yorku.
New York
Pro některé nejlepší město na světě. Upřímně, kdo tohle říká, nebyl nikde jinde. Zpětně si gratuluju, že jsem sem letěl jen na dvě noci a ne víc, o čemž jsem regulérně uvažoval. Jasně, chodit místama, který vám od mala cpou v televizi není úplně špatný a asi je fajn to zažít, ale ten zbytek fakt fajn není. Amíci jsou prostě burani se vším všudy. Neustále se nad vás někdo povyšuje, křičí nebo se chová jak magor. Kulturní šok pokaždé, když do států přiletím. Nevěříte? Leťte do Singapuru, Tokia nebo třeba Hong Kongu a pak do New Yorku. Uvidíte sami. Zatím nebylo moc míst, ze kterých bych odjížděl s pocitem jako odtud, tedy “Tady to opravdu nemám rád.”
Největší letecká šílenost v životě
Dvě noci ve Velký jabku, jak se NY přezdívá a výlet se pomalu začal chýlit ke konci. Krátký skok zpátky do Miami, hodit věci na hotel u letiště, na chviličku se podívat do města a pak už hurá do postele. Tentokrát vstávání „až“ ve 4 a letělo se domů.
Mohl jsem to udělat úplně obyčejně. Sednout na letadlo a za nějakých 14 hodin být s jedním přestupem v Praze, ale jak už jsem psal na začátku, i v téhle době by se měly hledat věci, který člověk miluje. Proto jsem si řekl, že si ten konec udělám zajímavej a poletím oklikou. Konkrétně druhou stranou. Nejdřív z Miami přes Dallas do Tokia, kde přesednu na letadlo do Dauhá a následně do Prahy. Ne, v Tokiu ani Dauhá jsem kvůli covidu nemohl z letiště, doba je holt taková. Vzhledem k tomu, že pro je pro mě lítání daleko víc než doprava z bodu A do bodu B, mi to nevadilo. Celkem to dalo cca 48 hodin pouze v rámci letiště nebo letadla. Pro někoho noční můra, pro mě sen.
Konečně do Asie!
Ve Státech si při kontrole dokumentů sice ťukali do hlavy, proč letím do Prahy přes Japonsko, ale všechno jsem měl v pořádku a díky bohu mě nechali letět. Přes tři hodiny do Dallasu a pak už konečně oněch 13 hodin přes Pacifik do Tokia. Letadlo v podstatě úplně prázdný, spánkový deficit dohnán a výhledy, zvlášť při přeletu Aljašky, neuvěřitelný.
Uteklo to jak nic a byl jsem ve své milované Asii. Po roce a půl, kdy jsem o něčem takovým jenom snil. 7 hodin na totálně prázdnym letišti se sice nedá považovat za plnohodnotnou návštěvu, nicméně v této době je to nejvíc, co šlo a já toho absolutně nelituju, naopak. Další odbavení, tentokrát se to však letištnímu personálu moc líbilo, další dvě letenky v ruce a letělo se dál.
Qatar Airways, 11 hodin spánku v ještě prázdnějším letadle, Dauhá. Tady 4 hodiny přestup, další letadlo a po 6 hodinách v něm Praha, do které jsme díky opravování hlavní dráhy přistávali přes centrum! Holt fantastickej konec fantastickýho výletu.
V téhle totálně šílené době (za kterou by nám měl někdo vrátit ty promarněný měsíce) jsem obletěl zeměkouli! Na to jsem fakt strašně pyšnej. Trvala nejdýl, co kdy nějakej můj výlet trval. Uletěl jsem nejvíc, co jsem kdy za výlet uletěl. Připomněl jsem si, co pro mě tohle cestování znamená, že radši poletím do Mexika než do USA a že je pro mě Asie neskutečná srdcovka, kam se, až tohle všechno skončí, vydám se vší pompou!
45 675 km.
12 letů.
3 týdny.
