230 letů
480 997 km
Cesta (skoro) kolem Evropy – 1. část
Takový malý evropský letecký bláznovství
V březnu jsem si myslel, že bych mohl v květnu do Japonska. Koncem května jsem byl přesvědčen, že už v srpnu budu moct do Japonska. No a v srpnu mi došlo, že jsem v prdeli (dámy snad prominou).
Cestování prochází těžkou krizí a já trpím. Můj styl „sednout do letadla a během pár dní obletět třeba i svět“ dostal tvrdou podpásovku a mimo Evropu se prostě letět nedá. Sedět doma na kanapi ale člověk taky nehodlá a tak jsem holt musel udělat pro mě zajímavej leteckej výlet v evropských podmínkách, což bohužel při faktu, že většinou se u nás na kontinentu lítá do dvou hodin, není nic jednoduchýho.
Nakonec vzniklo to, co uvidíte ve videu a musím říct, že víc se z toho asi vytřískat nedalo.
Byla to sice „jen“ Evropa, ale i tak bylo to plánování poněkud složitější, protože do některých zemí jsem nemohl, protože bych pak nemohl do dalších. No a to se opakovalo třeba třikrát. Páteří výletu měl být například původně úsek Madrid – Londýn, na který Iberia jednou denně nasazuje Airbus A350. Pak ale přišlo oznámení britské vlády, že lidé přilétající ze Španělska musí nemilosrdně do karantény. Reálně tak prostě úplně dokola Evropu obletět nešlo, to bych totiž doletěl dřív, než bych se dostal domů.
Celou tu šílenou dobu dokresluje i fakt, že poslední letenku jsem kupoval den před začátkem tripu.
Zní to možná šíleně, ale já nikdy předtím nebyl v Řecku, takže v kombinaci s tím, že je to „daleko“ to byla celkem jasná volba. Konkrétní destinaci jsem vybíral podle toho, jestli se z ní budu schopnej během dalších dvou dní dostat rozumně někam dál a nebudu muset šunkama typu Ryanair, na který už jsem popravdě trochu alergickej a když opravdu nemusím, tak s něma neletím. Vypadl z toho Rhodos z Vídně s Eurowings přes Hamburg. Z něj jsem viděl jen letištní halu, letištní mekáč a odstavené Boeingy 747-400 Lufthansy. Alles.
Po letu skrz Evropu s německými dovolenkáris mě na příletu čekalo překvapení. Test na covid. Nechutný jak prase a už to nechci zažít. Aspoň, že ten západ slunce pak stál za to. Taky to bylo jediný, co jsem ten den v Řecku stihl.
Namátkový testování, který pro Čechy vůbec namátkový není.
Jinak Rhodos moc fajn. Sice místy vedro až příliš, ale co by člověk chtěl, když je v Řecku. Turistů minimum, jídlo dobré, asi není na co si stěžovat. Na obzoru Asie, jenže Turecko… Má první řecká zkušenost rozhodně nedopadla špatně. Už proto, že test na covid vyšel negativně a já místo do řeckého špitálu mohl letět dál. Jo a ty západy slunce byly teda bezkonkurenční.
Další zastávka Benátky. Přiletět o dvě hodiny později, opět bych musel na test. Taloši si prostě řekli, že z minuty na minutu začnou přílety z Chorvatska, Malty, Španělska a Řecka povinně hnát na test. Haluz jak prase a bál jsem se, kde mě to dožene. Jinak Benátky…nejlepší pasta na světě, lidí i přes koronu hafo a stejně tady bylo něco jinak. Jo už vím, ty roušky. Ty se ostatně kromě Česka nosí všude, jen u nás se proti nim jisté skupiny lidí chystají protestovat. Benátky jsou super, ale taky to není místo, kam bych bezpodmínečně potřeboval jezdit každej měsíc. Asi je to těma haldama lidí, z nichž vychází určitá forma stresu, která se benátských uzoučkých ulicích mačká. Obecně jsem ale šťastnej, že ten trip nakonec vedl tudy. Bylo hezký se zas po 4 letech procházet městem na kanálech, nasávat mořský vzduch a nechat si vlasy kazit svěžím větrem. Ten námořník se ve mně holt nezapře.
Další den, další let. Poprvé v životě British Airways, poprvé terminál 5 na Heathrow, no a pošestnácté Londýn. Po cestě turbulence jak mlýnský kolo a na sedačce vedle mě nějaký britský právník, který jaksi zapomněl, že při příletu do UK byl potřeba trasovací formulář a hodně narychlo se to snažil vyplnit před vzletem (mně to den předtím trvalo na počítači! asi dvacet minut)…ale stihl to. Jak pak sám řekl, je to jeho práce vyplňovat rychle.
V městě na Temži to nebylo žádný velký poznávání. Na to, jaký já mám obecně v Londýně štěstí na počasí, byla to teď opravdu velká bída, ale to k tomu holt patří. Bylo to moc fajn být zas na chvilku „doma“. Co je ale třeba říct, že tak málo lidí jako teď jsem v Londýně ještě nezažil. Fakt jako šílený. Každopádně pro mě byla návštěva Londýna šťastnou epizodou tripu. Nějak to ke mně patří a cítím se tady strašně dobře. S dalším rozbřeskem následovalo vstávání v pět ráno a to už bylo dobrý podstatně míň.
Londýn – Edinburgh – Aberdeen. V přístavu posledního jmenovaného města na mě čekala loď, která mě, jak by řekl Brumbál, měla odvézt dál. Problém byl ovšem v tom, že Aberdeen byl už nějaký čas zavřen v karanténě kvůli nárůstu případů a proto by se kdejaký pojišťovák nad touto destinací lehce zavrtěl…inu prostě Mordor. Za mě to ale zas taková hrůza nebyla a nějaké jizvy do života jsem si odsud fakt neodvezl. Následovala čtrnáctihodinová plavba na sever… No a zbytek si povíme příště.
