285 letů
572 280 km
Expedice Aurora 2021
Světlo 3 hodiny, -27°C a srdce plesá.
-Praha-Stockholm-Helsinki-Saariselkä-Karasjok-Alta-Tromsø-Oslo-Praha-
Když jsem šel koncem června na první dávku očkování, říkal jsem si, že letos jsou moje listopadový narozeniny v Asii tutovka. Bohužel jsem neměl ani tušení, jak daleko jsem od pravdy, ale to se nedá nic dělat. Tradici trávení narozenin někde na cestách jsem ale dodržet chtěl, a tak jsem se vydal tam, kam můžu a je to tam mému srdci blízko. Na sever.
Popravdě se trochu bojím, až se dá svět zase do pořádku, protože to, jak teď zneužívám (skoro) nekolísajících cen letenek, je až nehorázný. Odlítat s tím, že nemám půlku letenek, to by mě ještě před rokem v životě nenapadlo a jen čekám, kdy se mi to šeredně vymstí.
Saariselkä
Dlouho jsem si lámal hlavu s tím, kam přesně. Nakonec vlastně úplně náhodou padl prst na Finsko, kde jsem za polárním kruhem ještě nebyl a takto jsem si to mohl zkompletovat. Cílem bylo nejsevernější letiště země tisíce jezer, Ivalo a jedna krásná malá vesnička jménem Saariselkä asi 35 km od něj.
Tahle vesnička neoplývá nablýskanými butiky, kde by Popelčina sestra nakupovala kožichy. Je tu pár baráků, nějaký hotely, jedna sámoška, kde mají úplně všechno a ukrutná zima. Ta je ale z kategorie pohádkových. Na chvilku je člověku i jedno, že je přes den -15°C a tma začíná před třetí odpolední. Na tu chvilku, která je naprosto nádherná a ukazuje zimu v té největší kráse, to prostě nevadí. Takový já měl na severu Finska přivítání.
Pak padne tma. Člověk se jde zahřát, vybalit, prozkoumat krásy soukromé sauny na ubytování. Vyjdou hvězdy a do toho nokturna padne ukrutný mráz. A pak to přijde. Nad severním obzorem se rozzáří zelené čmouhy. Aurora. Hlasy nebe. Člověk nikdy nemá jistotu, že ji uvidí. O to víc ji pak miluje. O to míň se mu pak od ní chce. I když teda noční mráz -25°C je hodně silnej argument sejít zase ten kopec a jít do tepla.
I kdybych ji za celej výlet neviděl, stejně budu šťastnej, že jsem na sever jel, ale nalijme si čistýho vína, člověk sem jede hlavně kvůli ní, protože tuhle nádheru si bude pamatovat až do smrti.
Zajímavý je, jak najednou člověku nevadí, že je světlo 3 hodiny. Sever si ho prostě nějak polapí a člověk to respektuje. Musí. I to, že ne vždycky mu počasí vyhoví, další noc prostě nic neuvidí a to chození tmou a mrazem je zbytečný. Ono je to i přesto nádherný a já budu popravdě na narozky stokrát raději tady, než abych dělal nějaký oslavy. Pro mě tohle znamená daleko víc.
Norsko
Po dvou nocích byl můj čas v Saariselkä u konce. Normálně by člověk sedl na letadlo nebo autobus a stejně jak přiletěl, by i odjel, jenže já si to prostě rád dělám zajímavý. No a tak jsem místo na jih vyrazil opačným směrem. Na ještě dálnější sever. Cíl jasný…Alta v nitru norských fjordů.
Tady už si člověk opravdu připadá dobrodružně. Už proto, že autobusy tu jezdí 1x denně a musíte si to tak rozvrhnout na dva dny, protože po přejetí norské hranice už ve stejný den prostě a jednoduše nic nejede. Tady, v totální pustině, uprostřed lesů, v -27°C. Nikdy v životě mi nebyla větší zima, a to jsem byl oblečenej víc než dobře. Tady už si člověk říká „-25 ještě dobrý, -27 už velkej problém.“ Ráno sednete na další autobus a pokračujete. Jak den utíká, pomalu začne být světlo a najednou vidíte tu nádheru, kterou projíždíte. Hory, fjordy, zátoky, ostrovy. Norsko je prostě totální nádhera, na kterou prostě slova nestačí. Člověk jen žasne.
To platí i pro Altu. Městečko zasazené do nádhery fjordů a z nich vystupujících hor. Do totálního mrazu, přicházejícího od moře. Troufnu si říct, že severněji na celém světě větší město není. A člověk si říká, jak strašně těžký ten život tady musí být, ale vlastně to i chápe, protože ta nádhera, ve které člověk je, je prostě neuvěřitelná.
Nejhezčí přistání v životě
Po další promrzlé noci v Altě, kdy jsem opět i přes dobrý podmínky auroru neviděl, následoval přelet do starého dobrého Tromsø, kam náš „polární expres“ začal klesat za ranního rozbřesku. Musím říct, že hezčí přistání jsem v životě nezažil. Blížit se na dráhu nad zasněženými vrcholy hor a vycházejícím sluncem za nimi byla neskutečná nádhera, kterou chápu, že někteří prostě neocení, protože mít kousíček pod sebou vrchol hory nemusí být úplně příjemný.
Tromsø
V Tromsø se naplno ukázalo kouzlo krátkých severských dní. Když je hezky, sluníčko tady z krásného východu plynule přejde do zapadání, že to člověk ani nepostřehne. Obecně jsem si v Tromsø přišel jako na Bermudách. Krásné pláže, moře a jen asi -10°C. I tak ta zima ale člověka dřív či později zažene někam dovnitř. A když ne jen ona, tak kombinace s tmou ve 3 odpoledne určitě.
Pak už nezbývalo, než letět s nočním pobytem na hotelu vedle letiště v Oslu domů. Celkově by se ten výlet mohl klidně jmenovat Cesta kolem Skandinávie. Byl jsem ve všech zemích, v každém z hlavních měst jsem viděl jen letiště, případně pak hotel kousek od něj. Byla to však spíš shoda náhod, než že bych si takto plánoval od začátku.
I když je ukrutný mráz, světlo sotva 3 hodiny a ani ho to neodmění polární září, stejně sever miluju a zase jsem se musel potýkat s pocitem, že se mi odtam prostě strašně nechce. Čím dál víc mi připadá, že pro mě sever znamená něco víc, něco, kde se cítím být sám sebou, kde se tak nějak cítím doma. U něj si prostě neřeknu „Tady jsem nedávno byl, jedu jinam.“
