285 letů
572 280 km
Znáte tu písničku „Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu, co je příliš špičatá?“ Tak o mně by zněla asi „Cigle Cigle, seš moc tlustej, kinutej, kup si vrtulník.“
Lámalo se léto, konec července a já jel s kámošema do Slovinska ve vidině top dovolené. Kdo mě aspoň trochu zná, tak ví, že tohle nedělám. Já obyčejně jezdím sám. Co už, nějak se to dohodlo a mně to nepřišlo jako úplně blbej nápad. Nejelo se válet někam na pláž a vystavovat svoje špeky. Jelo se do hor a to já můžu.
Jedno auto, pět týpků, kufr praskajíc ve švech. Šest hodin cesty a jste tam. Rychleji jak do Berlína. První den pohodička, nějaká koupačka v jezírkách, zakotvení v kempu. Ale ta blažená flákanda měla brzo skončit. Další ráno byl totiž na programu výstup na Triglav. Prvně bych chtěl uvést, že ten nápad nebyl z mé hlavy. Druhak, že už v Brně jsem říkal, že je to možná trochu naivní. A za třetí…i tak jsem šel, přece nebudu trhat partu.
Ti blázni chtěli výstup i sestup stihnout za den. Na Wikipedii je napsaný, že za den to dávají zdatní horalové, ostatní za dva dny. No problem, to my jsme přece. Jenže lži jsou jako déšť, přesně to si říkáš, když jak blbec na Triglav jdeš.
Ono ranní vstávání někdy ve 4 ráno, aby se to stihlo, člověka zrovna netěší a šťastně do toho dne opravdu nevkračuje, co si budem. První krize přišla už někde v lese, což opravdu nebylo moc vysoko. Já si blbec myslel, že jsme třeba někde v šestině. Pche. To byla tak padesátina. Jo, už tak brzo jsem měl chuť házet hůlky do škarpy. Když vám celý peloton ujede o parník, taky nebudete házet úsměvy na počkání a rozdávat autogramy. Ale tak kousl jsem se, šlo se dál. Les zmizel a divte se jak chcete, mě to začalo bavit. Stoupalo se vzhůru. Sem tam člověk hodí nějakej úsměv, udělá společnou fotku, kouká, jak jde kámoš využít ojedinělé křoví na skále jako kadibudku se slovy, že přece takhle brzo nikdo nepůjde. Potřeba dokonána a za minutu někdo šel…chování trochu na Číňana, ale ve válce se může všechno, a lízt na Triglav, joo to válka je.
Zvláštní bylo sledovat ostatní lidi s horolezeckým vybavením, všemi těmi úvazky, helmami a pak nás pět pošuků z Brna v kšiltovkách s toaleťákem v batohu. Popravdě, občas to podle mě bylo o hubu a to vybavení by se hodilo. Lízt po feratě, držet se ocelového lana a mít pod sebou sráz stovky metrů, to není úplně pro každýho. Co už…žít jako kaskadér. Při tom lezení to stejně člověk nevnímá a prostě jde. Popravdě jsem sám sebe překvapoval, že vlastně nebrečím jaký je to peklo. To byly chvíle, kdy mi ani nevadilo vidět peloton 5 minut přede mnou. Jednoduše jsem si nějak šel.
Jenže stejně jako každá srna silnici nepřeběhne, tak i každý kopec začne jednou bolet. U mě to začalo klasicky ve chvíli, kdy jsem si myslel, že jsem pěl bědy zbytečně a že to zvládnu. Udělali jsme vysmátí společnou fotku s vědomím, že už to na chatu pod vrcholem opravdu není daleko. Jenže v tu ránu se cesta změnila ve členité, rozbouřené moře obrovských balvanů, mezi kterými (a po kterých) jsme lezli nahoru. Nevím, kolik bylo hodin, ale podle mě už jsme nějaké 4 hodiny lezli. Slunce peklo víc a víc a ten veselý pozitivní Cigl se začal ztrácet. Najednou už to nebylo dobrodružství. Najednou se z toho stala ona válka. Ploužil jsem se jak polámanej Trabant, nadával jak největší kanál a měl sto chutí jít dolů a jet domů. Peklo, děs. A když většina těch lidí okolo jsou Češi, no to pardon, ale to bylo něco na mě.
Díky bohu se v těch útrapách přede mnou zjevil Triglavski dom. Horská chata, poslední bod před výstupem na vrchol ve výšce 2515 metrů. Na ní na mně již netrpělivě čekali moji boys, kteří prostě vedli o Titanic a já jejich tempo absolutně nebyl schopný akceptovat. Štvalo mě to. Nemám rád nechávat na mě lidi čekat a popravdě si myslím, že je to štvalo taky. Dál jsem jít odmítl. Možná i k jejich údivu, ale radši být živej než mrtvej. Měl jsem dost. Bylo 10 dopoledne, konečně jsem si mohl dáchnout, sednout, lehnout. Při tom ležení jsem se opálil tak, že mám teď nohy díky vysokým ponožkám jako zebra. To však nebyl konec utrpení a mého kvílení.
Po nějaké době se ti čtyři horolezci vrátili z vrcholu a muselo se nějak sejít dolů. Tu první část, která byla směrem nahoru poslední a nejhorší jsem sesvištěl ani nevím jak. Pak však začlo totální peklo a odříkání. Zpátky jsme šli totiž jinudy, pro sestup údajně přívětivější cestou (zpětně nutno dodat, že to asi bylo menší peklo). Sypavá štěrkovitá cestička, která se táhla solidním sklonem dolů, na které se dá uklouznout stejně lehce jako obrat prvňáka o kapesný. Když to do toho protne nějaký úsek s ocelovým lanem a stupačkami na skále, pod kterou je sráz dlouhý jak cesta po D1 z Brna do Prahy, no to se jde fakt pěkně. Zvlášť když se člověku únavou třesou nohy. Opravdu lambáda. Nebyla se mnou řeč. Protivnej, vzteklej, naštvanej, vyčerpanej. Pokud jsem šel nahoru pomalu, tak dolů jsem trhal světové rekordy v pomalosti. Konec furt nikde. Za zákrutem přišel další zákrut, pak zas další. Do toho žebřík, ferata. Nekonečný příběh utrpení jednoho Brňáka, co si myslel, že to kousne, ale prd z toho. Opakoval jsem, že končím. Bohužel to nefunguje jako Survivor a vrtulníkem vás domů opravdu nevezmou. Leda když zaklepete bačkorama. A stále nebyl konec. Stín žádný. Zásoby vody ubývaly. Zoufalství se prohlubovalo. Já už si pomalu vymýšlel parte.
Nevím kolik bylo hodin, ale po obrovským utrpení jsem konečně došel dolů. Živej. Spálenej na uhel. Naprosto vyřízenej. Nemaje v úmyslu dělat nic jiného, než si lehnout a nic nedělat.
Popravdě. V životě už tohle neudělám. Nenechám se uvrtat do něčeho, co nechci. Ne, já prostě nahoru lozit nechtěl a bohužel to dopadlo, jak dopadlo. Miluju chození po horách, ale tohle bylo příliš. Nejsem horolezec. Selfíčko nahoře si stejně neudělám a kopce jdou přece fotit i zezdola. Nepotřebuju tahat cepíny a mít pod sebou 1500 metrů sráz, abych na to balil holky. Neužil jsem si to a i když ty výhledy byly fantastický, vždycky si u těch fotek člověk vybaví to trauma. Jsou prostě limity, za který by se chodit nemělo, pak už si to totiž člověk neužívá. Každý je má jiné. To se týká i cestování v tolika lidech. Já už před tím tripem věděl, že by to mohl být problém. Byl. Nic proti nikomu, ale já nejradši cestuju sám a užívám si to tak nejvíc. Víc jak dva lidi na tripu fakt ne. Proto jsem jel další den vlakem domů. A to že jsem se tohoto bál dopředu nebyl žádnej důvod, jsem prostě trochu divnej a to bohužel lidi musí pochopit.
Závěrem bych chtěl poděkovat klukům aspoň za ty dva dny, co jsme spolu ve Slovinsku strávili a napsat, že to není vůbec nic proti nim, jsem holt svůj. Velký dík patří obzvlášť Šidlisovi, který se rozhodl při sestupu zahrát si na horskou službu a zůstat se mnou, přičemž mi hrozně pomohl, i když jsem byl solidně na ránu. Navíc podstatnou část cesty nahoru mi nesl batoh.
Takže přátelé…někdy je lepší zůstat dole, než se pachtit nahoru. Někdy je lepší říct “Sorry kluci, mám vás rád a hory miluju, ale ne, nejedu.” Nakonec nejdůležitější je jak se cítíte vy, než co si myslí druzí. Být divnej není hřích, když jste svoji!
Tímto bych tady na blogu nejspíš uzavřel léto 2019 a příště už si dáme zas trochu něco jinačího.
#nejsemhorolezec