Blog

Fotíte, co nemáte – můžou vás zavřít. Chodíte, kam nemáte – můžou vás zavřít. Máte Kima na tapetě – můžou vás zavřít. Tohle není sranda. Tohle je válka.

V této těžké době, kdy se nedá cestovat, se tady na blogu vrátíme do prosince 2018 na moji Cestu kolem světa 1, když jsem si v rámci mého pobytu v jihokorejském Soulu udělal výlet na nejnebezpečnější státní hranici na světě.

Od Korejské války, která probíhala v 50. letech 20. století, to na Korejském poloostrově stále jiskří jak u nás na Silvestra. Sice už tady po sobě kluci (většinou) nestřílí a fronta se nepřelívá jak vlnový bazén na koupališti v Zábrdovicích, žádná mírová dohoda však nikdy podepsána nebyla a tak jsou Jižní Korea s KLDR oficiálně stále ve válečném stavu. Už procházení se po Soulu, který je kousek od hranic a tím pádem na dostřel jaderných střel ze severu, je zajímavý pocit. Pro mě však nedostačující.

Teď mě neberte jako nějakého válkymila, já sám sebe považuji spíše za pacifistu, ale není na světě země, která by mě fascinovala víc, jak Severní Korea. Tudíž bylo naprosto logické vyhradit si jeden den na návštěvu severokorejské hranice, respektive demilitarizovaného pásma mezi oběma zeměmi, tedy DMZ.

Není to tak, že v Soulu sednete na hlavním nádraží na vlak a prostě jedete s řízkem v batohu na výlet. Musíte v rámci zájezdu, který si samozřejmě zaplatíte, poslušně naskenujete pas a čekáte, jestli vás vezmou. Ráno vstanete, když se vám povede vstát hezky, tak se možná stihnete nasnídat (takže já jel bez snídaně), počkáte, až vás v hotelu vyzvedne autobus s vyfasovaným průvodcem a valíte.

Jízdou po dálnici z centra Soulu je to necelá hodina. Za tu dobu posloucháte toho neskutečně otravně mluvícího průvodce, který řve, že to snad slyší i na severu…když se jede podél řeky, za kterou už je KLDR, tak si myslím, že to snad i platí. No a přesně tady končí legrace. Po jisté době jízdy podél řeky dělící svobodnou zemi s diktaturou, kde si nesmíte udělat stejný účes jako Kim, přijedete do Paju. Poslední bod před vstupem do DMZ. Tady se musí čekat na kontrolu dokumentů, tady si můžete koupit pohledy a tady taky můžete naposled na demokratický záchod.

Od tohoto místa taky nemůžete fotit, když k tomu nedostanete povolení. Tady začíná válka. Následuje jízda skrz jihokorejskou ochrannou zónu, která slouží jako nárazník pro případ invaze. Při průjezdu asi třemi checkpointy, na niž vždy nastoupí vojáci a kontrolují pasy, člověku dojde, že opravdu není v Mariánských Lázních na promenádě.

Do MDZ jsou různé typy zájezdů. Já chtěl původně až do JSA (Joint Security Area). To je to místo, kde jsou modré baráčky a naproti sobě tady stojí tváří v tvář vojáci obou stran. Tento zájezd však na moje datum bohužel vypsán nebyl a tak jsem se musel spokojit s obyčejnou DMZ tour.

Upřímně…celkem mě to zklamalo. Jasně. Řvoucího průvodce člověk neovlivní a nějak se to zvládne vyfiltrovat, ale co mě opravdu nemile bodlo na srdíčku bylo, že je to vlastně turistická atrakce, kde se točí autobus za autobusem. Představte si, jako kdyby podél Staroměstského náměstí v Praze byl ostnatý drát a minové pole. Dobře, zas tolik lidí tam nebylo, ale i tak.

Samozřejmě platíte za zážitek, že jste tady. Nemůžete čekat padesát metrů vysoké ruské kolo a horskou dráhu. Platíte za průvodce a informace, v tourist pointu přímo v DMZ vám pak mezi minovými poli pustí krátký film o Korejské válce a jdete přímo do tunelu, který za studené války KLDR kopala za účelem tajné invaze na jih. Pokud vyjde počasí, pustí vás i na observatoř, odkud je vidět přímo do KLDR. Jde se i do železniční stanice Dorasan, ze které vedou koleje až na sever včetně společné průmyslové zóny, kterou však Severní Korea zavřela a znárodnila. Vše za přísného dohledu vojáků a kamer. Ostnatý drát všude, kam se člověk podívá. Všude mimo vyznačené silnice minová pole. V zákrytech nachystány desetitisíce jihokorejských i amerických vojkáků, kdyby náhodou…no víte, na severu někomu ruplo v bedně. Fotit reálně nesmíte skoro nic.

Pro mě osobně obrovsky silný zážitek, i přes to, že jsem asi čekal větší vzrůšo. Na takové místo se člověk prostě každý všední den nedostane. Procházet se s vědomím, že o pár set metrů dál je Severní Korea, to je sen. Být nějakých 160 km vzdušnou čarou od Kima, který se právě láduje drahou západní whiskey, no to jooo. Ale legrace to moc není. Lidé v Jižní Koreji žijí v neustálém strachu, že se na severu někdo zblázní, zmáčkne tlačítko a udělá ze Soulu obří radioaktivní kráter. Tím, že jsou na to zvyklí, však strach nemají. Jihokorejci musí chodit po střední škole povinně na vojnu, aby měla armáda z čeho brát, kdyby došlo na nejhorší. Ze zákona mají také zakázáno vstoupit na území KLDR, což se ale není moc čemu divit. Tady každý počítá s tím, že to jednoho dne prostě může bouchnout. 

Přátelé, doufám, že se vám tento report líbil a já slavnostně slibuji, že jak jen to bude možné, poletím zas někam a budu sbírat náměty pro mé blogísky. Do té doby se holt budu muset smířit pouze s nošením trička s Kimem na hrudi.

Jo a taky jednou zaručeně pojedu přímo do KLDR, což je už nějakou dobu mým snem. Ano, jsem trochu blázen, ale to už víte. Lynč si nechte na jindy a zůstaňte radši doma.

…jo a mekáč tu nemají.