Laguna Humantay

letět přes půl planety, vylézt do 4 tisíc, dát si tatranku

#Amerika

Dnešní report bude o silnicích jak ve speciálu Top Gearu (toho starýho = dobrýho), migréně ze změn nadmořské výšky a o jednom z nejúžasnějších míst, kde jsem kdy byl.

Byla půlka listopadu a já místo toho, abych chystal narozeninovou párty (che) seděl v letadle, až jsem se šesti letech dostal až do Cuzca, základního „tábora“ pro cesty na Machu Pichu, Duhovou horu a tak podobně. Ne, nejel jsem na Machu Pichu. Ne, nechtělo se mi za to dávat šest tisíc. Ano, myslím to vážně. Navíc když jste v Cuczu, přijde vám Machu Pichu jako neuvěřitelný mainstream, který vám tady cpou úplně, ale úplně všude. Jasný, bylo by divný, kdyby ne. Pojedu na něj příště.

Rozhodl jsem se vyjet do hor na jezero Humantay. Pod strhující scénérie šestitisícovek. Do míst, po kterých se nám při vší úctě, může u nás jenom zdát. Hned na úvod je potřeba říct, že z Cuzca jsem tam jel v rámci zaplacené tour. Ne, že by se tam nešlo dostat i po vlastní ose, ale jednak poslední, ne zrovna krátký úsek musíte po svých, druhak musíte použít peruánskou, no říkejme tomu regionální integrovanou dopravu, oproti které je ale mapa metra v Tokiu jednoduchý obrázek pro předškolní děti. Reálně se v ní prý vyznají jen místní. Navíc po vlastní ose by znamenalo na víc jak na den, což při mém stylu cestování „přileť a za 5 dní buď na druhé straně planety“ moc nejde.

Nebojte, i s cestovkou vás to odvaří. Vstávání v 3:45 stoprocentně. Jinak to nejde bohužel. Jen cesta mikrobusem zabere 3 hodiny, plus k tomu peruánská snídaně po cestě, takže reálně čistý čas cesty = 220 minut. A ne, neusnete. Nechcete usnout. Příroda kolem Cuzca je super, ale oproti tomu, co přijde potom, je to hodně chudý příbuzný. Z Cuzca, které leží 3400 metrů nad mořem, klesáte. Neustále, asi hodinu a půl. Točíte se v serpentinách a pod sebou vidíte nekonečně hluboké údolí, kam by bylo krásné hodit pana premiéra. Celkem klesnete asi o 1400 metrů. To je ještě silnice dobrá. Krásný asfalt, silnice široká. Jen ty blbce nenapadlo nic lepšího, než na ni dát příležitostně retardéry (ta silnice je hlavní tah Cuzco – Lima, takže něco jako kdybyste dali retardéry na D8….na D1 už jsou). Pak se najednou sjede z hlavní silnice a začne se zas nemilosrdně stoupat. Úzká silnice, serpentiny ostré jak lečo ze školní jídelny, ale furt asfalt. Dvě hodiny jízdy pryč, dojedete do Molletapy. Dál bez povolení nic nesmí. Taky se tu koná snídaně a platí mýto za vjezd.

Tady je potřeba něco zmínit. V Cuzcu, respektive v jeho centru, to člověk ještě tolik nepozná, ale po cestě člověk vidí, jak je Peru chudá země. Lidé tady toho opravdu nemají moc. Člověk tu všude vidí zatoulané psy, nedostavěné, strohé domy a je mu z toho smutno. Mně opravdu bylo. O to je snídaně a následně i oběd po cestě zpátky u nich příjemné. Aspoň jim trochu pomůžete.

Bylo po snídani, jelo se dál. Z Molletapy, která je 2803 metrů nad oceánem, což je mimochodem níž jak Cuzco, začne silnice bezhlavě stoupat. Není to však žádný hebký asfalt. Za vesnicí se povrch změní v něco, čemu by se dalo říkat polňačka. Rozblácená úzká polňačka, kličkující svahem vzhůru. Úzká polňačka, která má z jedné strany skálu a ze strany druhé nekonečnou hlubinu a na které se sem tam musí vyhnout dvě auta jedoucí proti sobě…no nebudu kecat, cítil jsem se jako v Jeremy Clarcson v Top Gearu pomlouvající Mexičany, což by ale v mém případě nebyl dobrý nápad, jelikož složení našeho minibusu bylo cca 2 Mexičani, 2 Američani, nějací Kolumbijci a Ekvádorci, takže vzhledem k zachování světového míru jsem nikoho nepomlouval. Všichni uměli španělsky, já španělsky umím tak ahoj a záchod…našemu guidovi jsem ale řekl, že většinu rozumím, přece to nebudu poslouchat dvakrát (s ním jsem neměl problém, byl sympaťák, ale já mám prostě problém se zájezdama a nechtěl jsem si připustit, že na jednom jsem). Zpátky k té cestě. Říkal jsem si, jestli je tohle vůbec možný, taková nádhera. Že je to těžce o hubu vám v tu chvíli ani nedochází a že řidič je totální šílenec berete jako samozřejmost. Až tak to uchvátí. Z těch výhledů se vám začne samovolně otáčet setrvačností hlava. Nejhorší na tom je, že prostě nemůžete zastavit a kochat se. To prostě nejde…zájezd no.

Po cestě plné hrbolů, pěkně natřepaní a naklepaní, že by stačilo nás obalit a usmažit, jsme byli na místě. Soraypampa. 3850 metrů nad mořem. Jsou tu dva „obchůdky,“ kde si turisti můžou koupit vodu, nějaký záchody a kemp. Dál už se musí po svých. K jezeru zbývá 400 metrů nadmořské výšky. Hodina. Člověk si řekne, ježiš to není žádný peklo, pohodová procházka, u které si můžu zpívat „Už zbývá málo, málo dní…“ Jenže. Jste 3850 metrů vysoko a každým krokem stoupáte. Každým krokem výš vás vaše plíce víc a víc nesnáší. A vy nesnášíte je. Aspoň je na co koukat. A když si dáváte foto pauzy, ono se to i celkem dá. Vždyť já měl tu nejlepší školu…Triglav. Fuj, teď se mi udělalo šoufl :). Zespoda se to nezdá, ale dá to zabrat. Opravdu to vezme minimálně hodinu. A opravdu je to nádhera. Člověk zpocenej doleze nahoru, načež se mu rozevře hladina jezera, ve které se ladně leskně horský štít nad ním. Jedna z nejhezčích věcí, co jsem v životě viděl. Tu nevinnost toho místa kalí jen ty lidi. Když si tady každej dělá selfíčko a potají hledá mekáč, to prostě není úplně ono. Já si z toho ale beru jen to dobrý, to ve mně zůstane. Člověk stojí 4200 metrů nad úrovní lidí, blaženě se koupajících v moři, výš, než kdy v životě byl a přitom je oproti těm štítům nad ním hrozně nízko. Na takových místech člověku dochází, že jsme součástí něčeho většího. Něčeho, co možná ani nedokážeme ocenit. Jsem z toho pořád odvařenej. Šťastnej, že jsem to mohl zažít.

Při návratu do Cuzca na mě začala doléhat vysokohorská nemoc. Z Cuzca, které je 3400 metrů vysoko, jedete do 2 tisíc, odkud stoupáte až do 4200 nad mořem a zpátky to stejné v opačném gardu. Takhle mě hlava snad ještě nikdy nebolela.

Závěrem. Je to strašně daleko, ale stojí to za ty noci na letišti, fronty na imigračních a tlustýho dědu vedle vás, co si umanul zabrat sedačku i s vámi. Půjčte si pohorky jako já, je tu bahno. Vychutnejte si každý krok a každou minutu, co tu budete, nemůžete tu být neomezeně dlouho. Nelitujte těch peněz ani vstávání, litujte toho, že budete muset pryč. Nemá se litovat věcí, které člověk nezmění, ale jsou i případy, kdy to jinak nejde.