221 letů
456 574 km
Lofoty II
Možná nejhezčí místo, kde jsem kdy byl.
Špičaté hory, u kterých kvílí příliv bičovanej nemilosrdným severním větrem. Moje srdcová záležitost, jedno z nejhezčích míst na světě. Lofoty.
Poprvé jsem tu byl s kámošem v březnu 2019 a troufnu si říct za oba, že jsme si to tady zamilovali. Od té doby jsem v sobě nosil, že na tenhle výběžek norské pevniny prostě někdy potřebuju znova. Dočkal jsem se letos koncem října. Na dvě noci, ale i to je pro mě víc než dva týdny na riviéře.
Čím víc na sever lítám, tím víc se potřebuju lítat znova. Je to závislost, ze které se ale rozhodně léčit nehodlám a za kterou jsem strašně rád. Je to pro mě jako terapie, jako pohlazení před bezesnou nocí, jako utvrzení sama sebe.
A proto když jsem se po skoro čtyřhodinové plavbě severním mořem z Bodo ocitl na cípu lofotského souostroví, bylo celkem jedno, že mi ujel jedinej autobus a že prší. Byl jsem tady. To, že tě pak zachrání paní, které patří ubytování tím, že pro tebe v 9 večer přijede, to štěstí jenom umocní. Když pak vyjdeš za tmy a deště ven a najednou se nebe otevře a po něm začnou zlehka běhat ty krásný zelený čmouhy, není nic víc než tohle. Ani nemůže být.
Když pak ráno vyjde sluníčko a člověk vidí tu neskutečnou nádheru, člověk ustane v úžas. Horské štíty tyčící se nad zátokami, ostrůvky, průzračnou vodou a rybářskými chajdami. Vůně ryb, totální klid a jen vítr a zvuky moře. Pokud člověk hledá Norsko z pohlednic, tak je právě tady. Člověk jen nevěřícně kouká kolem sebe a říká si, jak je něco takovýho vůbec možný.
Nezkazí vám to ani počasí, který se tady během 10 minut otočí třeba třikrát. Prostě je hezky a během chviličky začne foukat pekelnej vítr a pršet, takhle pořád dokola. Bylo to tady tehdy v zimě a zažil jsem to i teď na podzim. Svojí polohou tomu jdou Lofoty prostě naproti.
Obrovskou výhodu to má v tom, že i když už je tma a je pod mrakem, člověk má i tak solidní šanci, že tu zelenou nádheru uvidí, protože se to prostě rozfouká. A rozfoukalo. Stačí být trochu trpělivej a být dobře oblečenej.
Budu se hrozně opakovat, ale polární záře je pro mě něco, čeho se asi nenabažím. Možná si v tom i hledám něco víc spirituálního, než v tom je, ale je to pro mě prostě daleko víc, než šmouhy na noční obloze.
Popravdě si k tomuhle výletu od chvíle, co jsem vrátil, strašně gratuluju. Je to prostě srdcovka a radši pojedu na chviličku sem, než na dýl někam, kde nad tím zpětně jen mávnu rukou. Šestihodinová cesta autobusem skrz celý Lofoty až na letiště na pevninu už byla jen krásnou třešničkou na úžasným dortu.
Pokud bych měl říct nějakej tip, bude to ať jezdíte tam, kde to máte rádi. Já to mám rád tady.
