Špičaté hory, u kterých kvílí příliv bičovanej nemilosrdným severním větrem. Moje srdcová záležitost, jedno z nejhezčích míst na světě. Lofoty.
Poprvé jsem tu byl s kámošem v březnu 2019 a troufnu si říct za oba, že jsme si to tady zamilovali. Od té doby jsem v sobě nosil, že na tenhle výběžek norské pevniny prostě někdy potřebuju znova. Dočkal jsem se letos koncem října. Na dvě noci, ale i to je pro mě víc než dva týdny na riviéře.
Čím víc na sever lítám, tím víc se potřebuju lítat znova. Je to závislost, ze které se ale rozhodně léčit nehodlám a za kterou jsem strašně rád. Je to pro mě jako terapie, jako pohlazení před bezesnou nocí, jako utvrzení sama sebe.
A proto když jsem se po skoro čtyřhodinové plavbě severním mořem z Bodo ocitl na cípu lofotského souostroví, bylo celkem jedno, že mi ujel jedinej autobus a že prší. Byl jsem tady. To, že tě pak zachrání paní, které patří ubytování tím, že pro tebe v 9 večer přijede, to štěstí jenom umocní. Když pak vyjdeš za tmy a deště ven a najednou se nebe otevře a po něm začnou zlehka běhat ty krásný zelený čmouhy, není nic víc než tohle. Ani nemůže být.