285 letů
572 280 km
Po Japonsku vlakem
Krevety, sushi, šinkanseny.
V Japonsku jsem byl poprvé v prosinci 2018 v rámci své úplně první cesty kolem světa a i když její největší dílek připadl právě na zemi vycházejícího slunce, já od té doby tak nějak věděl, že je to málo. Covidovou návštěvu, kdy jsem v roce 2021 letěl z Miami do Prahy přes Asii a na letišti Narita strávil přes 8 hodin (ven jít ani nešlo) ani počítat nebudu. Tak se moje dušička dočkala až letos, když sem si v Japonsku nadělil rovnou celej týden a neomezený cestování naprostou většinou vlaků k tomu.
Byl to sice odklon od mýho tradičního zběsilýho leteckýho stylu, bez něj bych však nikdy neviděl to, co jsem viděl za týden v Japonsku. Neustálým přejížděním jsem si navíc nějakou dávku zběsilosti dopřál i tak a teď, dva měsíce od začátku cesty, (konečně) dotáhl všechny materiály z téhle cesty na svět, když je hotovej i druhý díl z vlakovýho putování.
Musím přiznat, že ten týden byl málo. Člověk sice stihne strašně moc, je to ale strašně hektický a zvlášť první tři dny byl solidní kus šílenství. Skrz čas, kterej jsem nebyl v práci, to však bohužel jinak nešlo. Člověk samozřejmě stihne všechny hlavní klenoty, který japonskej koráb ukrývá, na věci navíc už však zase tolik času nezbyde. A to ještě člověk může jezdit Shinkansenem, což se samo o sobě rovná opravdu rychlé a efektivní přepravě.
Když už nic, aspoň mi to dává se do Japonska zase vrátit, protože těch míst, kam bych ještě potřeboval, je fakt hodně. V tom byl výlet jinej, než ostatní. Tady jako bych odlítal od rozdělané práce, vyskakoval z rozjetýho vlaku.
Jiný, ale skvělý
Popravdě, málo kde je mi tak dobře, jako v Asii. Možná ve mně dřímá malej Japončík, nebo tak něco, každopádně je to vždycky absolutní balzám na nervy a i když některý věci, jako třeba šílený davy na některých místech, zrovna nemiluju, pořád je mi tento kontinent něčím blízkej. A ta (místy až přehnaná) japonská slušnost tomu ještě přidává.
Nejlepší na tom všem je, že asi nemůžu říct, co z Japonska bylo nejlepší. Kyoto, Nara, Tokyo, Fuji, všechno bylo úžasný a vypíchnout z toho jednu věc fakt nejde. Největší zásah na duši ve mně však zanechala Hirošima. Místo dopadu první atomové bomby na světě si svůj cejch nese dodnes a nějak si toho nejde nevšimnout.
Celkově byl pak tenhle výlet něčím, co se v pomyslných žebříčku mýho lítání umístí opravdu hodně vysoko. Stala se z něj nesmazatelná rýha v mým cestovatelským srdíčku a já na to nikdy nezapomenu.
