Blog

Wuhan. Nějaké průměrné město ve střední Číně (10,6 milionu obyvatel), po kterém by u nás neštěkl ani pes, kdyby jednou za rok Vojta Bernadský ve sportovním zpravodajství nehlásal, jak kdo na tamním turnaji WTA (tenis) hrál/dohrál/hraje. Je údajně partnerský městem naší Jihlavy. Není to žádný čínský Krumlov, kam by za rok přijela miliarda lidí udělat si selfíčko, poslat domů pohled a v duchu si broukat „Píšem si svůj sen.“ Tohle od Wuhanu čekat, to by bylo holé bláznovství.

Co tam vedlo mě? Kdo čeká odpověď „vůně čínského středovýchodu,“ toho bohužel zklamu. Stroze. Byl to přestup na letence Soul – Řím. Když na něj má člověk 9 hodin, pozitivní je to, že by se planeta snad musela otočit na ruby a vyčistit si zuby, aby přípoj nestihl. Horší je, že ještě snad nikdo neseděl 9 hodin na letištní lavičce a konejšil se, jak ho to hrozně baví (pomineme-li letiště typu Singapur, kde si člověk v poklidu dojde do kina a na bazén).

Vízum pro vstup do Číny stojí nekřesťanských 3000 korun a nějaké drobné, což při přepočtu na 9 hodin pobytu člověka zrovna neuklidní. Wuhan je však jedním z míst, kde člověk může vyfasovat tranzitní vízum zadarmo. Samozřejmě až po chvilkách před úředníkem na imigračním, který se pochopitelně potřebuje ujistit, že tam neletíte udělat státní převrat.

Za devět hodin se opravdu nedají vymýšlet zázraky typu okružní jízda po památkách se třemi zastávkami v obchodech se suvenýry. Nemluvě o tom, že jste v Asii a tady opravdu nečekejte blyštící  se katedrály na každých 10 metrech a na náměstí orloj trčící ze země. Nebudu nikomu říkat, aby do Asie nejezdil, naopak. Ale zkrátka je to trochu jiná čokoláda, na kterou si asi ne každý zvykne a ne každému zachutná.

Neměl jsem ani vytyčený nějaký cíl, co chci za každou cenu vidět a jestli ne, tak prostě domů neletím…sorry jako. Půl hodina v metru z letiště a někde v centru ven. Takhle to dělám já.

První, co mě praštilo, když jsem vylezl na povrch, byla obrovská obrazovka podobná londýnskému Picadilly Circus. Jen místo reklam na Mentosky a Coca Colu na ní frčely rudé vývěsky s v levém horním rohu nepřehlédnutelným srpem a kladivem. Jako by někdo říkal, tady jsi v Číně hošánku, tady si do lidí hustíme svoje.

Dalším zážitkem v pořadí bylo přecházení nějaké šestiproudovky po přechodu se semaforem. Člověku by přišlo normální, že lidi na skútrech pojedou po silnici, ale tady ne. Když blikne zelená, dav se dá do pohybu a do toho ti frajeři na skútrech jako by jeli Moto GP Brno…řeknu vám, to je o život. Člověk se nepodívá a je po něm. Lepší na to v tu chvíli nemyslet…v Číně a ještě bez cestovního pojištění.

K centru jako takovému…pár docela hezkých starých domů – tak tři bloky. Jeden monstrózní obchoďák, který by podle mě kde kdo spletl s nějakou památkou Unesco a jeden kostel, který je nenápadný jak Sněžka vedle Himálají (nic ve zlým). Tudíž nutno to shrnout tak, že moc krásy člověk nepozná, ale kulturní zážitek z rudých letáků a všudypřítomných synů smrti v podání Číňanů na skútrech, je nezapomenutelný, a popravdě…když tu možnost člověk má, je škoda si nerozšířit obzory. 

Pravdou je, že jsem byl ve městě v prosinci a byla už tma, takže bych nechtěl vznášet soudy (třeba na internetu jsem našel, že tu třeba mají kopec s templem nahoře), ale můj dojem je prostě takový, jaký je.

Samostatnou kapitolou je pak zdejší letiště. Není to žádný mordor, ani sodoma komora. Není se čeho bát. Naopak si myslím, že letiště u nás v Evropě by si z těch čínských mohla v lecčem vzít příklad. Letiště ve Wuhanu ale vlastně naprosto vystihuje Činu jako takovou. Mezinárodní část terminálu je obrovská moderní budova, ze které by mohla být úplně v pohodě třeba i výstavní hala do které by se na výšku vešel cirkus. Problém je v tom, že za celý večer z téhle obří „jeskyně“ letěly 4 lety, což máte maximálně 1000 lidí. …“Uděláme to co největší, a je úplně jedno, kolik lidí to použije a kolik to bude stát.“ Čína.